Danění církevních restitucí

„Nejsou to restituce, je to dar, i církvím, které v dané době neexistovaly. Je to dar spočítaný na základě zfalšovaných tržních hodnot půdy, lesů atd.,“, hřímají v těchto dnech komunisté. A na základě tohoto a dalších podobných výroků požadují zdanění alespoň toho, co ještě nebylo církvím vyplaceno 19% sazbou darovací daně.

Církevní restituce proběhly resp. probíhají na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Aby mohly církve nebo náboženské společnosti něco dostat, musely se státem uzavřít smlouvu. Tuto smlouvu zákon výslovně označuje jako smlouvu o vypořádání a uvádí, že „ohledně vyplacení finanční náhrady má stát postavení dlužníka a dotčená církev a náboženská společnost postavení věřitele“.

Pokud bychom přistoupili na hru se slovy a konstatovali, že některé z odškodněných církví v dobách největších zločinů komunismu v naší vlasti neexistovaly, a tudíž nemůže jít minimálně u nich o žádné odškodnění, a jde tedy fakticky o smlouvu darovací (jen jinak pojmenovanou) museli bychom se ještě vypořádat právě s tím postavením smluvních stran. Tedy, ne že by dlužník nemohl něco darovat svému věřiteli. Ale tyto pojmy se zpravidla v darovacích smlouvách neobjevují – zde jde o jednoznačný závazek (ve své podstatě o stanovení splátek „bezúročné“ půjčky).

Komunisté se nám také svým výrokem snaží říct, že církve dostávají víc, než kolik si zaslouží, protože výše odškodnění vychází ze špatných předpokladů. Nejsem znalec, tento argument nedokáži posoudit, ale dovolím si na tomto místě konstatovat, že na to už je trochu pozdě. Zákon byl schválen, smlouvy byly podepsány. Pokud se kdokoliv domnívá, že státu vznikla tímto „darováním“ škoda, a je schopen to prokázat, tak by se neměl pokoušet zpětně měnit zákon, ale obrátit se na policii. Domnívám se, že v takovém případě mohlo dojít k trestným činům souvisejících se správou svěřenou majetku nebo ke zneužití pravomoci. Policie, resp. státní zastupitelství a soudy; to by měly být ti, kdo se tím budou zabývat; poslanci už rozhodli.

Zaznamenal jsem i rozhořčení nad tím, že se u vydávaných nemovitostí, zejména lesů, církve domáhají náhrady za ušlý zisk za období od přiznání nároku do vydání nemovitosti, např. za vytěžené dřevo. Tento nárok ale přiznává samotný zákon (který předpokládá vracení věci ve stavu, v jakém byla v době, kdy bylo o vrácení rozhodnuto), platí tedy pro něj to samé, co jsem psal v odstavci výše. Navíc o tomto nároku bude rozhodovat nezávislý soud, který dost možná rozhodne, že ty stromy byly tehdy naopak menší, a že tedy dochází ze strany církví o bezdůvodné obohacení o dřevo, které v mezičase narostlo.

Vzhledem k tomu, že neznám přesný obsah smluv, které byly se státem uzavřeny, mohu jen spekulovat nad tím, co obsahují, a jestli jejich součástí bylo i ustanovení o nulové dani z bezúplatného nabytí věci (resp. o tom, že takové věci nejsou předmětem daně z příjmu), které bylo zapracováno do zákona o dani z příjmu.

Jsem však skálopevně přesvědčen o tom, že chtít měnit bez souhlasu druhých stran platně uzavřenou, darovací (sic!) smlouvu nebo upravovat podmínky, které jsou očekávatelnou součástí plnění z ní, není v právním státě možné. Šlo by o tzv. retroaktivitu, která byla nepřípustná již ve starém Římě a na její nepřípustnosti je založeno celé naše právo. K prolomení tohoto právního principu sice čas od času dochází (vzpomeňme například 50 % daň na státní podporu ze stavebního spoření i na již běžící smlouvy), ale Svobodní budou vždy bojovat za to, aby k žádným takovým excesům nikdy nemohlo dojít.