Svědectví z kandidatury na předsedu politické strany

Po vystřízlivění z výsledku voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsem se rozhodl znovu probudit v sobě už dávno zapomenutou vášeň pro politiku. Vzpomínal jsem na časy, kdy jsem s letáčky postával před finančním úřadem. Nebo když jsme před minulými komunálními volbami prakticky ve třech lidech téměř den co den stáli se stolečkem u stanice metra a nabízeli lidem náš program. Výsledek byl pro nás tehdy zklamáním – těsně poté, co jsme jako strana získali prvního europoslance, navíc bydlícího v naší městské části – 3,73 %. Prakticky třetina oproti 9,11 %… Mohlo to být horší, ale zastupitel se ze mě nestal. Politicky jsem usnul. Abych byl straně prospěšný, kandidoval jsem do kontrolní komise; dodnes jsem jejím členem – od jejího posledního zasedání místopředsedou.
Moje přirozená vznětlivost způsobuje, že když se pro něco nadchnu, jdu do toho naplno. A tak, když Petr Mach oznámil, že zvažuje nekandidovat znovu na předsedu Svobodných, podal jsem si kandidaturu sám. Věděl jsem, že v konkurenci osobností jako Tomáš Pajonk nebo Jiří T. Payne nemám šanci. Bylo mi jasné, že se z mé strany jedná jen o jakési cvičení – o test, jak moc jsem ochoten své politické kariéře obětovat, o test schopností ať už organizačních či prezentačních.
Nebudu zde hodnotit, jak jsem v tomto testu obstál. To přenechám komentujícím. A jsem vděčný za každou zpětnou vazbu! Ani se zde nebudu rozepisovat o tom, jaká by měla podle mě být cesta Svobodných. Svoji vizi jsem předložil k demokratickému hlasování členům a nebudu ji zveřejňovat mimo tuto skupinu. Zkuste ji uhodnout z mých dalších kroků…
Rád bych se s vámi podělil o to, jak posledních cca 20 dní ovlivnilo mě jako člověka, který je hluboce přesvědčen o tom, že existuje Bůh, který se rozhodl, že nás všechny zachrání skrze potupnou smrt svého syna na kříži.
Zjistil jsem, že čím větší zaujetí pro danou věc prožívám, tím méně času věnuji Bohu. Kudy jsem chodil, tudy jsem přemýšlel, jak ještě lépe zaujmout své voliče. Jakými nástroji uskutečnit svoji vizi. Co dát do své prezentace. Co tam nedat. Co vyzvednout. Co na své protikandidáty vytáhnout. Co naopak ne, aby se to neobrátilo proti mně. A co na to Bůh? Že mlčí? Ne!
Bůh nemlčel. Celou dobu byl se mnou. Nemluvil mi do mé kandidatury. Neradil mi. Ale zpětnou vazbu jsem od něj přeci jen dostal. Uvědomil jsem si, jak strašně důležité je věnovat čas Bohu a jeho slovu. Ne proto, abych někoho ohromil citací žalmů či spousty jiných veršů. Nebo dokonalou apologetikou. Ale právě pro ty chvíle, kdy na Boha vůbec nemyslím. Pro chvíle, kdy to jsem „já“, úplně sám, z vlastních sil (resp. z těch, které mi Bůh dal před tím, než jsem se začal soustředit na něco jiného).
Jsem hluboce přesvědčen, že pokud někdo něčemu věří, tak se to projeví na jeho řeči i skutcích. Tedy že strom se pozná podle ovoce. A že víra v osobního Spasitele mění člověka naprosto klíčovým způsobem. Tak klíčovým, že jej Ježíš přirovnává ke znovuzrození. Kéž by to znamenalo, že po tomto obrácení, jak se to také někdy nazývá, už budeme dokonalým Kristovým obrazem. Když jsem prošel tímto okamžikem a rozhodl se, že některé věci ze svého života odvrhnu a cele se přimknu ke Kristu, měl jsem pocit, že jsem došel do cíle. Mýlil jsem se podobně, jako se mi to stalo o několik let později stran mé politické kariéry. Křesťanství není jen o uvěření, stejně jako politika není jen o masivní kontaktní kampani měsíc před volbami – byť to k sobě neodmyslitelně patří.
Obojí vyžaduje k úspěchu vydat se po cestě. V křesťanství je tou cestou sám Kristus. V politice je to přesvědčení voličů o tom, že nabízená řešení jsou pro ně prospěšná (a v rámci konkurence ostatních stran nejlepší). Na Třináctce říkáme, že „všichni jsme na cestě buď k Bohu, nebo od něj.“ Boha není třeba přesvědčovat o tom, jací jsme, a jestli budou naše řešení fungovat. Voliče ano. A stejně tak jako skutečné cestování, i obojí toto vydání se po cestě vyžaduje práci a čas. A není to jednorázové rozhodnutí – na tyto cesty je třeba se vydávat znovu a znovu.